Pro tento rok chystáme několik akcí, u kterých Vás budeme potřebovat.
Pokud máte zájem o účast, napište nám na email: akce@nadprirozeno.cz budeme se těšit.
Účast na akci je podmíněna dovršením věku 18 let. Do emailu nám prosím napište pár řádků o sobě a Vašich dosavadních zkušenostech. Pište pouze vážní zájemci.

PS: některé akce budou dvoudenní s přespáním přímo ve vyšetřovaných objektech, takže počítejte se spacáky a trochou toho nepohodlí 🙂

Bohnický hřbitov

Pokud Vás nezajímá historie, ale jste pouze konzumenti senzací, pokračujte ke konci článku. Pokud Vás zajímá i historie tohoto velmi zajímavého místa, přeji Vám příjemné čtení.

Historie hřbitova

V roce 1905 až 1912 vnikla u Prahy v městysu Bohnice nejmodernější psychiatrická léčebna v tehdejším Rakousko-Uhersku. Na její výstavbě se podíleli pacienti z Dobřan a trestanci z pražské věznice.

Léčebna byla stavěna jako samostatná jednotka. Měla vlastní elektrárnu, vodárnu a dokonce si pěstovala vlastní potravu na svém statku o rozloze 200 hektarů.

Pro potřeby nemocnice byl nedaleko založen v roce 1909 hřbitov. Z počátku to byl jen pozemek oplocený dřevěným plotem. Jelikož byla bohnická léčebna do roku 1921 největší v Evropě, tak bylo nutné někam pochovávat pacienty, o které jejich rodiny ztratily zájem, nebo děti, které se narodily přímo v nemocnici těhotným pacientkám a už z jakéhokoli důvodu nepřežily. Do léčebny se také přiváželi sirotci, kterých v té době nebylo málo.

V prvních letech přibývají na hřbitov hroby relativně pomalu. Vše se ovšem mění začátkem 1. světové války. Nový styl zbraní ( ať už chemických, nebo útočných ) vedl k prudkému nárůstu duševně nemocných lidí traumatizovaných válkou.

Právě z doby 1. světové války, díky množství těl dovážených na hřbitov, pochází pověst o hromadách těl pohřbených až ve 3 až 12-ti vrstvách nad sebou. Ovšem jako každá pověst i tato se nepotvrdila. Jelikož hřbitov spravovala církev, tak co hrob, to jeden nebožtík.

Bohnický hřbitov jak byl zachycen ve filmu Amadeus

Někteří lidé si myslí, že zde leží italští vojáci, tato pověst se rovněž nezakládá na pravdě. Žádní italští vojáci zde nebyli. V roce 1916 došlo k evakuaci 60.000 Italů z oblasti Tridentu ( dnešní hranice Rakouska, Itálie a Slovinska ). Jelikož došlo i k evakuaci psychiatrických léčeben, tak bylo nutné tyto pacienty někam umístit. V bohnické léčebně bylo umístěno celkem 280 italských pacientů, z toho 48 se nedožilo konce války a byli pohřbeni na zdejším hřbitově.

Z důvodu bezplatného pohřbu zde bylo pohřbeno i několik zaměstnanců léčebny. Jednalo se většinou o řádové sestry a nižší zaměstnance léčebny. Za celou dobu zde nebyl, podle dochované dokumentace, pohřben jediný lékař, ani primář zdejší léčebny.

Podle určitých pramenů zde je pohřben Gavrilo Princip ( sirský atentátník vězněný v Terezíně ) a dále také vrah Otýlie Vranské ( četař Pavlíček ), který se údajně při jedné z terapií v léčebně k vraždě přiznal. Problém je v tom, že tento případ nebyl nikdy prošetřen dokonce, protože Pavlíček v léčebně spáchal sebevraždu.

Během 2. světové války a po ní ovšem hřbitov začíná upadat, protože už není tolik pacientů, kteří by během léčby umírali, ale i málo pacientů, ke kterým by se po smrti rodiny nehlásily.

Únor 2014 – náhrobky rozkradené, a ze hřbitova je skládka

V 60. letech se zdálo, že bude hřbitov zapomenut. Již se zde nepohřbívá a i svíčky na hrobech se objevují čím dál méně. To se ale mění v roce 1972, kdy se začíná nedaleko stavět bohnické sídliště. V tu dobu začíná hřbitov získávat pověst podivného místa. Nejedná se ovšem o špatnou pověst z hlediska nadpřirozených jevů ale kvůli místním teenegerům, kteří zde provádí i jakési satanistické rituály. A ve stejné době se ze hřbitova začíná stávat skládka odpadu. Ovšem největší ránu dostal hřbitov po roce 1989, kdy byl rozkraden a zdevastován. Vše co šlo zpeněžit skončilo ve sběru a nebo rozmlácené zůstalo na místě a hřbitov byl zapomenut.

Jiří Vítek – vdechl hřbitovu opět život

Za dnešní podobu hřbitov vděčí jednomu člověku, kterému jednoho dne „přeskočilo“ a začal se o hřbitov aktivně zajímat. Z počátku sám, později s dalšími dobrovolníky ze hřbitova odvezli přes 40 tun odpadu a vlastními silami dali opět tomuto místu tvář. Tím bláznem je Jirka Vítek. Klobouk dolu před ním.

Vyšetřování paranormálních jevů na Bohnickém hřbitově

Na tomto vyšetřování jsme se dopředu domluvili s Jiřím Vítkem, který souhlasil s tím, že nás po hřbitově nejprve provede a dá nám komentovanou prohlídku, jelikož naši kolegové Irena a Pavel na tomto hřbitově nikdy nebyli. Jirka nás provedl kompletně celým hřbitovem. Jelikož byla většina náhrobků zničena a vše pokrývá všudypřítomný břečťan, působí ve dne hřbitov velmi příjemným a uklidňujícím dojmem.

Pouze jeden ze zadních rohů působí i v parných dnech dosti chladně a je zde patrná zvláštní chladná energie. Myslíme si že je to dané tím, že v tomto rohu byli pohřbíváni bezvěrci a sebevrazi. (Ne vždy šlo o sebevraždu – třeba v případech násilných pedofilů). Proto tento roh není nikterak příjemný. Mnoho lidí zde cítí pocit dušení, nebo závratí.

Jirkovo vyprávění je úžasné a vřele Vám, co jste ho nezažili, doporučuji zavítat na pravidelně pořádané komentované prohlídky.

Jirka odešel a my se s jeho svolením začali připravovat na začátek našeho vyšetřování. K našemu zklamání se začali ke hřbitovu sjíždět zvědavci a začali dělat značný hluk. Naštěstí se s nimi nechalo mluvit a nechali nás v klidu vyšetřovat. Sotva jsme si vzali techniku, zastavil u hřbitova minibus s anglicky mluvícími turisty a neznámou průvodkyní, která začala turistům vyprávět absolutní nesmysly o tomto místu a ještě je za to začala kasírovat. Podle toho co jsme slyšeli od anglicky mluvícího průvodce, tak byla Maria Tuma masová vražedkyně a na tomto hřbitově v noci lidi mučí.

Maria Tuma byla hospodyně, která ve svých 29 letech onemocněla nemocí, která se tehdy nazývala úbytek mozku. Nyní se tomu říká Alzheimer.

Když opustili hřbitov, tak konečně začala naše práce. Vytypovali jsme si místa, kde jsme následně vyzkoušeli komunikaci. Několikrát se nám zdálo jako by nás někdo pronásledoval ale nikoho jsme nenašli. Soustředili jsme se na oblast kolem kaple a zednářské mohyly.

Zednářská mohyla
Hřbitovní kaple s márnicí

Kolem kaple byla aktivita minimální a dá se říci, že jsme nic zvláštního nezachytili. Co se týká pravidelné zastávky většiny lovců senzací a youtuberů, u náhrobku služebné Marie Tumové, jsme se rozhodli jí dopřát klid a zasloužený odpočinek a pokračovali k zednářské mohyle.

Během cesty k mohyle jsme nepozorovali nic zvláštního, ani neobvyklého. Rozhodli jsme se proto zkusit pořídit pár nahrávek a pokusit se o komunikaci přímo u mohyly. Zde byla atmosféra o poznání horší. Mohlo to být tím, že kousek za mohylou se nachází oblast, kde se pohřbívali bezvěrci a sebevrazi. Jakmile jsme začali klást otázky, zdálo se nám, jakoby se kolem nás začal srocovat do kruhu dav „lidí“. V tomto okamžiku bylo pořízeno následující video.

Světelná anomálie zachycená kamerou

Při pozdější analýze zaznamenaného materiálu jsme odhalili následující zvukové záznamy EVP:

Jakmile se Irča začala zajímat o děti a o to proč s námi nehovoří, začala se objevovat mlha, která se k nám pomalu přibližovala a připomínala blížící se dav lidí. Podstatně se měnila atmosféra a my pociťovali, že je na čase místo opustit. Cestou zpět, jsme pocítili, že od nás kladnější entity drží ty negativní v uctivé vzdálenosti. Drželi je mezi s sebou uprostřed a doprovázeli nás tak ke vstupní bráně, dokud jsme nebyli na ní. Při zpětné analýze naší návštěvy nám naskakuje husí kůže, protože nám dochází, že ač je hřbitov na jednu stranu úžasným místem pro relaxaci, na straně druhé je zřejmé, že ne vše je zde v pořádku.